Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zahrada soch - úryvky z básní

12. 12. 2009

 

Zahrada soch

 

Scénář – Irena Žantovská

 

 

Až spadne hvězda

přibijeme se na ni

svlékneme se jak růže

nabídneme si trny

 

 

Je-li báseň řeka

pak budu vstupovat

mlčky

a naboso

Mé vlasy se stanou

pěnou na kamení

a ruce budou

lámat dno

aby slova

mohla

hlouběji

 

I v zimě

budu usedat

schoulená

a snít

a oceánu

Je-li…..

 

 

Kolikrát si ještě ústa pořežu

  • pustit se mělčin –

nač pořád chodit dozadu

můj malinkatý ráčku

jednou stejně uvidíš

tu skrytou Medůzu

ve mně…

 

 

 

Blázni od řeky

jsou teskliví břehy

tak tiše vodu usmlouvají

že pořád ještě teče

 

Zděšení vlastní podobou

si malujeme obrázky

neškodné jako oblázky

 

Proudíme tiše bez vlastního jména

označeni jenom pro druhé

Najdi mi malíře který mě

pozná po vnitřku

nakreslí obraz Doriana Graye

 

Řeka se zoufale ukazuje

pravdivější než déšť

který se z ní narodil

vzedmutá jen láskou lidí

kteří se možná přežili

 

Tolik nehladí

 

 

Jak kohoutí hřeben

je ta krev

Zástupy zimomřivých

Každé ráno

svolává k nástupu

 

Pohádková vykupitelka

si dává na čas

Sama sténající

masíruje duše tak dlouho

až někteří projdou

 

Nastává obrození

Načas

 

 

Drápama urvat

co se dá milovat

K smíchu tvé drápy

čertí zuby co ještě

neprorostly dásní

K smíchu tvá láska

před branami pekla

 

Nebi nedorostlí

škrtíme v sobě svého parazita

Ohmatáváme cestu vzdoru

s bláznivou rozkoší

jak břicho hada

Stejně hladce zapomínáme

ještě je láska

 

 

Příliš sucho po rtech (každodenně)

Naše ruce

rvou ze mě ten čas i s kořeny

Jen vlásečnice zbyly v dlaních

(Tolik vláhy dlani chybí)

Mezitím

žijeme v jizvách (horoucně bázlivě)

v dlažebních kostkách (nesmyslně)

byl náš čas

a jeho obrysy

A z dlaní řeka

s t ř í b r n á ř e k a

pane Šrámku (blaf)

(velkej blaf)

 

Příliš sucho po líbání

(každodenně)

 

 

Louky ty masožravé vlasatice

vysály ze mě všechnu krev

jak se můžu vrátit

nezatížená?

 

Má nůše je urna na jahody

ukradnu jich co nejvíc

Trest na oplátku

 

Když hledám svou tíhu

vždycky se nějak

zapomenu vrátit

to je také pouto – bloudění

 

 

Proč najednou tolik důvěrnosti

ještě zavinuté

a už výhružné

(střep ledové královny

ten mám teď

v oku)

 

Zřejmě jsem pro tebe

pískovcová skála

nadělat co nejvíc děr

(denodenně si

svět udobřovat solí

už mě to dusí…..)

 

 

Schoulená

že klubíčku není těsněji

Jehlice zvoní klekání

a ráno je blíž

 

Svět stejně celý neopleteš

sebevíc utahuj

Nač klenutí

domov je taky prostor

 

 

Zabil jsi slovo slovem

oči máš ještě plné šílenství

slovního sebevraha

kde jsou tví

soukromí beránci soukromého nebe?

neslyším dupat jejich stáda

 

Myslíš že ohluchnout

znamená také zemřít?

 

Vypálená stodola

to je ta kotva

kterou znova denně

budeme do sebe zapouštět

stále hlouběji

upoutáni

 

Ta síla hospodáře

 

 

Tancovat kolem ohně

který nehoří

to je náš osud

 

A tráva vstává za upálené

jen potajmu

A stejně podlehne kose

tak jsme pokročili

 

Ohňonoši bázliví

 

 

Snad jen klas

se sklání před sekáčem

protože jako chléb

je silnější

 

 

Až spadne hvězda

přibijeme se na ni

svlékneme se jak růže

nabídneme si trny

 

A až nás zraní

přilehnem k sobě

zcela rozhorlení

budeme pást své jazyky

v duze snění

 

Až nám je obloha okoření

poskládáme jizvy

vznikne chodníček pro bloudění

našich malíčků

co padají z cesty

jak hvězdy do kamení

 

 

Nehtama prorůstat mezi malíčky

aby bylo těsno

k umučení láska

 

 

Přešli kolem nás:

Unavený kůň kterému

k smrti ustříleli srdce

Nemohoucnost z toho

že jsi zde a ve mně

že se rodí kámen

Kůň bez louky

Moře za sklem

Bývalý trojstěžník

Drtíš mi ruku Říkáš:

Miláčku!

 

 

Obnažení a proto bosí

ohledáváme životopis kamene

zkamenělý úředník v nás plave

(v proudu ho necháme uplavat)

 

Ukazuješ mi prsa Venuše

hladíš kámen - tak hebounce –

že se socha potí

Amorovi pukla únavou hlava

vystřeloval šípy příliš rychle

nestačily se vracet

samy udivené

 

Ohňostroj hrotů uvízl v prostoru

(kvetoucí gejzíry na kašně

plné zlatých rybiček)

 

Nazlátlí lovem proudíme vodou

mé oči se oddělují od mé hlavy

a ty je obětuješ tak snadno

že nestačím vykřiknout

 

Vracíš mi oči sochy

tlačí mě v koutcích

proto je zatím odkládám

 

Mé ruce jsou mou udicí i háčkem

takový úlovek – nedojídám pouze hlavy

kladu je Venuši do klína

(malá pomsta)

 

Jenže její klín kvete

hlavy se nafukují jak balónky

dívá se na mě celá obloha

 

Držíme nebe mezi koleny

aby neunikla jediná hvězda

měsíc nás rozpaluje ale neděsí

 

Venuše se v měsíci koupe

a její prsa se smějí

- tak tichoučce –

až se mi kůže proměňuje v šupiny

 

Obtočím ti ústa – už žádná přání

udusím tě když bude třeba

(jsem k smrti přejedená zlatými rybami

proto mi věř)

Rybí laloky na obloze zrudly námahou

roztahují se – masožravé rostliny

tím se přibližují

 

Lepíme se k sobě v naději

že tak jsme nepoživatelní

(spíš stisknutí než objetí)

 

Jenže ty se mi ztrácíš v jeskyni

jdeš za štěkotem trojhlavého Kerbera

ale já se neohlédnu – už mi neunikneš

 

Přichází malá černovlasá holčička

loupá psa jako pomeranč

lidé se smějí a říkají: poděl nás

 

Pes vrtí ocasem a radostně se zmenšuje

z jeho kostí vznikne další mucholapka

Snažíme se vytratit ale jsme zase

Zachyceni

 

Kloužeme po sobě dokud mě nepohladíš

začnu zvracet z té něhy – je to očistné

(vrátím všechna přání

tolik toho kašně naslibuji)

 

Ohňostroj burácí a je to jak radost

stejně to vystřeluje

Hlukem omámená daruji holčičce své boty

(bude v nich tancovat po hladině)

Sama zkamenělá už jí nezávidím

 

Neseš si mě domů v pytlíku živé vody

jemně mě zahříváš prsty abych nenastydla

plavu si tak krásně že nevnímám břehy

(nevyprávěj mi o nich – aspoň zatím)

 

Budu ti zpívat námořnické písně

až budeš zase ohlazovat kámen

Tolik se mi chce být zlatou mořskou pannou

Neboj se nejsem Siréna

Tolik se mi chce

do života

 

 

Čas kličkuje

Můj úsměv je bachratý touhou

Tvůj je jak peřina

všechno překryje

Ztrácím se pod ním

Rohy se vzdalují

a já jdu do měkkosti

Zaměstnej mou dlaň

ať nenahmatám tvar

 

Jenže i tvá ruka

kličkuje

drtí tu moji – tolik kamení

Peřina zmizela

Skládám se jak metr

stejně přesně

Plachetnice bez větru

To je má podoba

nač té je dokonalost tvarů

 

A tak si zpívám

- neumím totiž lámat skálu –

 

Peří peří – peřino bílá

tvou hebkost jsem potratila

dalamánky přesolila

o hladu jsem sama byla

hejnu chleba nakoupila

novou labuť oškubala

aby se mnou odletěla

ráno z noci vyseděla

ve snu k ránu znehybněla

 

 

 

Noc je rakovinou dne

vypučí přesně

krásně urostlá

obrovská houba

nacucaná světlem

Kloboukem nás něžně

překrývá

smekám jen ze zvyku

 

Sady manekýnů s evidenčním číslem

spouštějí se mezi nás

ty výtrusy naší oblohy

dobrovolně osleplí

(neboť opatrnost je rakovinou doby

rozlézá se jak podhoubí)

 

Utíkám do světla alejí loutek

můžu se usmekat: spousta klobouků

Kroužím jak můra

stejně bezhlavě nalétávám

Měsíc se točí dosud neotevřen

a stromořadí manekýnů

stojí tajemně jak vánoční strom

jen nás podarovat

 

Měsíc se kutálí a z kolejí je cesta

Pupkatý krasavče už zase couváš

Kulatý koláči který se zrcadlíš

jak náušnice na hlavách rybníků

Nakrm nás konečně

Nakrm nás jak kněz nebeskou hostií

ať mohu smeknout doopravdy

 

Chvilička chorálu – naše jazyky jsou

dávno připravené Ostrost melodie

už jsme se pořezali

Voda se barví krví a někdo

ji hltá jak mízu

(i to je rakovina doby)

 

Jazyk mi drhne po paměti

struhadlo dásní nemilosrdně

zpracuje všechny mé delikty

Žaludek mám pevně v hrsti

i když se obrací jako rukavice

(poslední složka kterou ovládám)

Otisky úsvitu: na ty teď čekám

zmapují přesně alej manekýnů

která se rozešla

včera uprostřed noci

 

Ty dravče mámení

který v nás hlodáš

napovrch zcela hladký

bez tebe stárneme rychleji

Zmámený dravče

Lapit tě jako ptáka Ohniváka

a přinutit zpívat o pravdě

Klobouky padaly a prostovlasým manekýnům

nebylo proč smekat

Klobouky padaly a měnily se v listí

šustily jak pytlík bez obsahu

výhružné pouze představou

že někdo někde čeká

aby je zvedl

 

Klobouky padaly a hlavy

najednou obnažené

byly jak bílé kuželky

ze hry upocené

Odešli tápavě

náhle doopravdy nevidomí

(k tomu se probili)

Zanechali jen evidenční číslo

na památku dobové rakoviny

 

 

Už je to zase

Nastražím co nejvíc pastí

a přece se nechytí

výsměšná jak racek na nábřeží

stejně křiklavá

 

Otrlá lovem bojuji potem

křečovitá barikáda

nákupy rodina manžel

To jsou naše závody

 

Ty nachová ty vysmívaná

papoušci už dávno ulétli

zbyl jenom motocykl

tak končí hravost:

zpátky ze života

Tohle jí zpívám

když ji uvazuji před krámem

krásně pokrotlou

 

Věnovat ji samotě

to je má touha

unikám okny

hrdá nad vlastní klenutostí

Dneska se odměním

sešlápnu malinko pedál motocyklu

pohladím v dlani papouščí peří

Budem si šeptat o duze

Tolik můžu

 

Jenže pak přijde znovu

uprostřed známého milování

spásná jak kotva

noc je tolik hluboká

že neuletím

 

Čekáme spolu ráno

teď už plaší jak láska

a přece splašení

Tak chutná závrať

 

Písmena se rodí fialová

jak váčky pod očima

oblouk dne s nocí se svírá

do pasti

papouščí hejna klovají úsvit

a papír se stáčí

jako moje dlaň

 

Sama mě kolíbá do života

jak ptáče mi zpívá

Ty moje usněná ty moje ukotvená

A je to o splynutí

 

Vytáhnu do dne

jako do bouřky

kotvením obolavělá

 

Tolik zobáků tolik písní

sotva je zaznamenám

 

 

Až spadne hvězda

přibijeme se na ni

svlékneme se jak růže

nabídneme si trny

 

A až nás zraní

přilehnem k sobě

zcela rozhorlení

budeme pást své jazyky

v duze snění

Až nám je obloha okoření

poskládáme jizvy

vznikne chodníček pro bloudění

našich malíčků

co padají z cesty

jak hvězdy do kamení

Až se usadí naše sny

na předem dohodnuté hoře

svlékneme se jak moře

a budeme houpat

svou horu mezi koleny

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář